Cukrová reportáž,

aneb pět náročných, ale velmi zajímavých dnů v Dobrovici.

27. dubna — 1. května 2011

Za devatero horami, za devatero řekami (podle toho, ze které strany bydliště zababovců se to vezme), kdysi dávno — v roce 1831 žil, byl Karel Anselm Thurn — Taxis, který založil na svém panství nejstarší dosud pracující cukrovar v Evropě. Šikovný pán už sice zemřel, ale cukrovaru se daří až dosud dobře — cukrovary a lihovary TTD (Thurn — Taxis Dobrovice), a.s. jsou největším producentem cukru a lihu v České republice.

A protože mezi námi máme pohádkového veleváženého vrchního vážného Fuchse, jak se říká v tomto kraji — zasadil dědek řepu… a vyrostla akce, hodně zestručněná pohádka by vypadala asi takto:

Honzík nápad zasadil, k počítači se posadil, nic nelenil, zababovce informoval, cukrouš připravil, a tak jsme všichni udělali do Dobrovice BÁC! Sál Dobrovice se ještě chvěje, jak se pod ním země ze skvělých zážitků směje!

Přesto, že jsme se měli pohádkově, některá místa vypadala pohádkově, není to pohádka, a tak se konečně dostaneme k vlastní reportáži, k tomu, jak to všechno bylo a proč.

Protože cukrovar slaví výročí, měli jsme i my možnost poznat různá „tajemství“ cukrovaru, a hlavně, měli jsme díky našemu knížeti Nebuželskému možnost poznat a srovnat zababovský cukrovar se skutečností. Podle velmi zajímavého a poutavého vyprávění paní ředitelky muzea a „ducha Cukrovíta“ (průvodce jistě promine za oslovení, pokud to čte) jsme měli možnost srovnat řepnou kampaň Zababova s řepnou kampaní zdejšího cukrovaru.

A jak že to probíhalo?

Ve středu večer, jak je dobrým zababovským zvykem, se do sálu zdejšího muzea nanosily modely a nastalo měření, šroubování, stěhování, natahování kabelů,…zkrátka všeho podstatného, bez čehož by Zababov prostě nefungoval. Našlo se několik horkých chvilek, kdy stavitelé stáli nad otázkou – vejde se nebo ne? Vyjde to nebo ne? A vyšlo! Jak by taky ne! Vždyť jsou všichni šikovní a všichni zainteresovaní odvedli perfektně svoji práci. A tak v noci už všechny moduly stály, bylo propojeno a mohlo se jít na pár hodinek spát.

Ve čtvrtek ráno už měli všichni opět plné ruce práce — jízdní řády, grafikony do stanic, vozové karty, příprava vagónů, nakládky, naprogramování lokomotiv, a po desáté hodině se mohlo konečně začít jezdit. Přišli i první návštěvníci, kteří měli možnost sledovat zababovskou řepnou kampaň. Vlaky z Výpravčic přes VUD, Skovice, cukrovar do Týniště a také vlaky z Výpravčic přes VUD, Skovice do Mochova, frčely podle jízdních řádů — se šikovnými strojvedoucími a šikovnými výpravčími to ani jinak nešlo.

Za to všechno nás večer čekala odměna — poutavé, zajímavé, odborné a opravdu vyčerpávající povídání paní ředitelky muzea ve všech částech dobrovických muzeí. Paní ředitelka i náš pan kníže, který toto všechno vlastně zpunktoval (děkujeme ), ochotně odpovídali na všetečné otázky některých zababovců. Dozvěděli jsme se spoustu věcí z historie cukru, řepy, cukrovarnictví, řepařství, mozkové závity nám pracovaly v oboru chemie, fyziky, biologie, šlechtění, zeměpisu, historie. Viděli jsme spoustu zajímavých expozic z historie i současnosti,… a aby zbylo místo na další psaní — jedním slovem — SUPER! Zajímavý zážitek a super zakončení dne.

V pátek jsme začali jezdit podle plánu — v devět hodin ráno — kupodivu to i téměř sedělo s naším modelovým časem, který jel už druhý den v poměru 1:6. Vlaky frčely, strojvedoucí kmitali, výpravčí hrozili plácačkami – prostě správný Zababov. Chtěli jsme ukázat všem příchozím návštěvníkům, co všechno se na 35 metrech kolejí dá zvládnout. K vidění byl provoz, vozilo se uhlí, řepa, líh, dříví, vlaky k demolici či opravě, ale bylo vidět i přehřáté lokomotivy, některé se i pod návalem práce rozpadly , a tak majitelé měli mnohdy plné ruce práce, aby vozidlo opravili a dali znovu do oběhu.

Opravovaly se i výhybky, koleje — občas to na trati vypadalo svými zvuky jako u zubaře. Malí návštěvníci se občas dožadovali správných železničářských zvuků, a tak někteří strojvedoucí ochotně houkali, některé zvuky byly opravdu autentické, některé spíše tahaly za uši, ale ne všichni jsou herci Národního divadla pro roli parní lokomotivy , a tak byla i sranda. Bez zábavy to vlastně ani nejde.

Po páté hodině se návštěvníci odebrali ke svým domovům, a nás čekala další odměna — prohlídka cukrovaru. Většina zababovců se těšila hlavně do lihovaru, ale vidinu doživotní slepecké hole si raději odpustili. S panem průvodcem „duchem Cukrovítem“ a jeho erudovaným výkladem jsme si prošli všechny části cukrovaru od nakládky, přes kontrolu, přepravu, čističku vod, vápenku, lihovar, části zpracovávající cukrovku na cukr,… – prostě další supertečka za provozním dnem, který jsme mj.zakončili začátkem čtvrtého dne modelového času.

Mimo jiné jsme se na exkurzi dozvěděli, že cukru se říkalo – kvůli svému trvalému vývozu do celého světa pro zcela výjimečný ekonomický přínos, ať už přímo v penězích pro státní rozpočet, nebo nepřímo rozvojem navazujících činností jako strojírenství, železniční dopravu a chemický průmysl — bílé zlato. A v Zababově jsou různá zlatíčka, někteří mají i zlaté ruce, a tak se suroviny pro naše zababovské zlato vozily i v sobotu. Některé lokomotivy se v tak velkém zápřahu doslova zavařily, některé se dokonce rozpůlily nedobrovolně vejpůl (nejspíš chtěly napomoci k navýšení přepravy).

Výpravčí i strojvedoucí ochotně pracovali celé dopoledne a od oběda až nonstop do 22:00.

I večer chodila spousta návštěvníků. A vzhledem k datu se děly neskutečné věci — čarodějnice vozily vlaky, sám pan černokněžník Zababa se svým Nejvyšším panem železničářem (i když to tak nevypadá, neokusili ani líh, dokonce neutekli z blíže nejmenovaného zařízení ) doprovodili také spoustu vlaků, a dalšími čaroději a čarodějnicemi se to občas ve stanicích jen hemžilo.

A když už byl tak kouzelný den, naše kouzelné zababovské hodiny se také chvilku splašily a odměřovaly čas v poměru 1:60. To byla pane jízda! A všichni to také kouzelně zvládli! Poté následovala noční porada (viz zápis od Víti) a před námi byl poslední provozní den.

Ale než zazvoní zvonec, je asi dobré si v naší Pohádce o cukrové řepě připomenout osoby a obsazení: Michal velel Výpravčicím, Kikina Týništi, ale ochotně to koncem dne předala Petrovi, cukrovaru velel na střídačku sám pan velký kníže (Honza J.) a vážný Jungwirth (Tomáš) s brigádníkem – mladým panem knížetem (Petrem), kterému z toho všeho šla hlava kolem. Ve VUDu sloužil na střídačku Honza a Saša a jediný, který to vydržel celou dobu na stejném místě (a má jistě svatozář z občas velmi rozverných mladých, školou povinných a pubertálních zácvikářek) je Honza P. Na čas jezdící a o práci se starající strojvedoucí, opraváři se zlatými ručičkami, bez kterých by to opravdu nešlo, akorátní dispečeři, …prostě všichni ostatní podílející se na zdaru celé akce jistě prominou, že nejsou jmenováni. Ten pan „Němec“ s divným jménem by jistě omylem na někoho zapomněl.

Ani nedělní provoz nebyl bez zábavy — spousta návštěvníků, provoz plynulý, náklady občas byly opravdu zajímavé — kromě řepy, řízků, cukru, dříví (uhlí došlo), putovaly po trati vlaky na opravy, autobus, líh, pivo, whisky, nebezpečné látky, drobné zboží, mouka na výrobu knedlíků, svíčková, přijeli i brigádníci do cukrovaru a nechyběli ani zvědaví šotouši v šotovlaku,…

Není divu, že v takovém provozu občas vykolejil nějaký vlak, jeden dokonce porazil traktor, který zapadl na přejezdu. Ale zababovce nevykolejilo nic, a tak ve 14:00 zakončili svoji práci s prozatím rekordním výsledkem — sedm a čtvrt dne provozního grafikonu!!!

Unavení, ale s pocitem dobře vykonané práce, se všichni pustili do závěrečné fáze setkání — balení (škoda, že tady nefunguje nějaký kouzelník Zababa ). Následovalo rozloučení s příjemnou, usměvavou a vstřícnou paní ředitelkou a se stejně příjemným, usměvavým a vstřícným personálem. Závěrečné foto „brigádníků z cukrovaru“ a spokojenost celé brigádnické skupiny při průzkumu města jistě mluví za vše!

Každá pohádka jednou končí — i tato dobrovickozababovská — byli jsme na zámku, měli jsme se jako na zámku, milé zámecké paní s námi byly, také kníže, zlobivé lokomotivy, skřítci pořádníčci a nepořádníci, čarodějnice i čarodějové, duch Cukrovít, tajemné záhady výroby cukru a lihu, tajemné předměty v komnatách, řepa, kouzelné koleje, tajemné přepravy,… prostě pohádka. Tato pohádka se odehrála před zraky téměř 600 návštěvníků, na 35 metrech kolejí zhruba se 16 až 20 zababovci. Děkujeme všem, kteří se na tvorbě i provozu setkání podíleli, za spolupráci, ochotu, dobrou náladu,… Setkání bylo opravdu vydařené — opět se naplnilo heslo, že v Zababově je stále slunečno. A také pěkně zeleno!